Is it summer yet?

Osmý týden druhého semestru, poslední den února. Tento měsíc se toho událo strašně moc, hodně věcí se změnilo ale já jsem (podle mě) pořád stejná. Absolutně stejně, jako při nástupu na univerzitu v září 2015 se raduji z toho, že tu jsem a že jsem sem přijela. Zároveň ale už nejsem tak odhodlaně naladěná. Teď už vím, že začínat život od nuly v cizí zemi není tak růžové, jak se to může zdát. Vím, že seznamování s novými lidmi je fajn ale zároveň vím, že čím víc nových lidí poznám, tím víc mi chybí lidi, které znám už celý život. Když jsem na univerzitě, hltám každý okamžik. Miluji hodiny ve staré budově, miluji i ty chvíle, kdy se těším, až hodina skončí. Přeci jen mě ale část mého já zve zpátky do Prahy a skoro každou volnou chvíli myslím na prázdniny, co už jsou za rohem a na léto, které je v Praze absolutně nezaměnitelné.

Za poslední měsíc mi došlo hrozně moc věcí. Došlo mi, že to zde ve Skotsku mám vlastně moc ráda. Zamilovala jsem si jídlo, nákupy v Tescu, místní přízvuk, univerzitu. Také mi došlo, že nemusím být za každých okolností social a když nechci něco dělat nebo někam jít, neměla bych se do ničeho nutit. Došlo mi, že bych si příští rok jako nový předmět ráda vzala Computing Science. A došlo mi, že rodina je to nejdůležitější, co máme.

Pochopila jsem to vše právě díky únoru, který byl pro mě zatím nejvytíženějším měsícem ze všech. Byla jsem v Praze, vrátila jsem se zpátky do Glasgow, ve Photography Society byl workshop, kam jsem šla se svou spolubydlící, na druhý den jsem s jinými spolubydlící byli na Pub Quizu (vyhráli jsme!), o víkendu jsme nakoupili všechno na party za peníze, které jsme vyhráli a pozvali jsme kamarády do bytu. Také jsem o víkendu začala psát svoji esej, jejíž deadline byla ke 26.02.2016. Následující pár dnů jsem už byla myšlenkami na cestě a ve středu v 9 ráno už na mě troubil taxík na letiště. Moje natěšenost byla zdvojnásobena tím, že jsem se těšila jak na rodiče, tak i na západní břeh Ameriky. Letěla jsem Glasgow – Londýn – LA, na ten delší let jsem měla to potěšení letět A380, která ani zdaleka nezaplnila svou kapacitu, takže vedle mě bylo prostřední místo volné. Společnost mi tedy dělal jen britský děda, co měl sedadlo u uličky. Chvílemi jsem během svého desetihodinového letu psala esej, chvílemi spala. Esej na téma: “Discuss how different database structures such as flat file or relational support the organisation, categorisation and retrieval of information” mi dala zabrat. Dokončila jsem jí na letišti LAX už při mé cestě zpět. Ameriku jsem si nehorázně užila, Los Angeles mě ohromilo naprosto nečekaně, užila jsem si každý moment – slunce, teplo, atmosféru, architekturu a přírodu. Stejně to platí i na všechny další města, které jsem během své dvoutýdenní dovolené navštívila. Las Vegas, Death Valley, Grand Canyon, San Diego, St. George, Antelope Canyon, San Francisco. Kdybych měla rozepsat vše, co jsem zažila a co se mi líbilo, tak by to byl článek o dvaceti stránkách, minimálně. Uzavřu to tedy fotkami, které mluví za vše.

Už dlouho jsem plánovala napsat tento článek, který vznikl právě dnes díky Nicole, která mě během našeho včerejšího Skypování pokárala, že jsem flákač. Tak ho věnuji Tobě a moc nezoufej, čtyři měsíce utečou jak voda!